Co bylo impulzem ke vzniku knížky Mé cesty do hlubin mozku, která nedávno vyšla, a jak dlouho vznikala?
Impulz byl ten, že mě oslovil pan Martin Moravec, jestli bych neměl zájem udělat takový knižní rozhovor. Mě to zaujalo, protože po 40 letech v medicíně už jsem nabyl tolik zkušeností a natolik jsem se v ní zorientoval, že je možná ten pravý čas něco podobného vytvořit. Druhá věc je, že mám rád věci, které jsou tak trochu mimo obvyklé odborné články a knížky. Tohle mi přišlo jako zábavná a zajímavá alternativa, takže jsem s tím rád souhlasil. Kniha vznikala dva roky, tedy relativně pomalu, hlavně z toho důvodu, že nebylo snadné najít čas na naše povídání.
Z vaší knížky vyplývá, že jste byl zlobivé dítě…
To jsem tedy byl.
Dokonce jste často dostával výprasky a žádná třídní schůzka se neobešla bez průšvihu. Potatil se v tom váš syn, mimochodem také neurochirurg?
Absolutně ne. Ten prošel bez sebemenších problémů základní, střední i vysokou školou. Nikdy neměl sebemenší problém, nikdy snad nepřinesl žádnou poznámku, ale můj táta to měl stejně, takže se to dědí ob generaci. Táta byl také takový Hujer, samé jedničky. Vždycky, když o tom vyprávěl, tak jsem mu nevěřil, ale pak jsem jednou doma našel jeho vysvědčení – a on je opravdu měl. Takže já jsem byl výjimka.
Vy jste vůbec zajímavá rodina. Váš otec, vy i váš syn se jmenujete stejně — Vladimír Beneš a také jste všichni tři neurochirurgové. Víte o někom, kdo by to měl podobně?
Vím o dvou generacích, ale s těmi třemi jsme asi opravdu výjimeční. Když se to tak vezme, je to něco jako cech ve středověku, kdy se řemeslo předávalo z otce na syna. Ono to mělo ohromnou výhodu v tom, že jsem poznal prostředí nemocnice, i když na sále jsem s tátou snad nikdy nebyl. Když jsem po škole sám nastoupil do nemocnice, měl jsem ohromný náskok před ostatními, protože jsem se nemusel učit ty základní mechanismy, jak to tam funguje. Nemusel jsem se učit, co ten obor obnáší, protože to už jsem věděl. V tomhle to bylo kladné. Mělo to i jeden výrazně negativní rys, že když jsem pak cokoli přednášel nebo napsal, tak všichni říkali: „No jo, to mu napsal táta. Trvalo hodně dlouho, než se to zlomilo. A potom už to bylo spíš naopak, protože jsem já psal něco tátovi, připravoval jsem mu diapozitivy na přednášky a podobně.
Kdybyste spočítal, kolik času jste strávil prací a kolik s rodinou, kdo by z toho srovnání vyšel jako vítěz?
Zcela nepochybně práce. To je tak deset dvanáct hodin denně, a někdy také musím spát. Ještě mám různé jiné aktivity jako tenis, brouky a mariáš, takže rodina z toho nevychází dobře. Manželský poradce Petr Šmolka mi jednou říkal, že když člověk tráví 50 procent času s manželkou, tak se zpravidla rozvede, ideální je prý tak 20 procent. A já jsem se ho zeptal: „Co deset procent? On na to, že deset je perfektní, načež jsem ho zaskočil, protože jsem se ho zeptal, jestli se do toho počítá i spánek. Na to neměl odpověď.
Knihu vám pokřtil váš kamarád Oldřich Kaiser. Co vás pojí kromě toho, že vás doprovází po světě, když jedete lovit brouky?
Spojuje nás stejná kulturní vzpomínka nebo background, ze kterého jsme vyrostli, protože jsme de facto stejně staří, a samozřejmě letité přátelství, nejen to, že spolu cestujeme. Já bych ani necestoval s někým, s kým se necítím dobře. Máme také společný styl humoru. Ani jeden nebereme nic vážně a dost často se snažíme navzájem nachytat. Ale ten začátek… Jednou jsem seděl s Naďou Konvalinkovou v baru po divadelním představení, ještě v době, kdy s ní byl Olda sezdán, a povídali jsme si o cestování. Já jsem v té době jezdil do Číny. A Naďa říkala, že Olda byl na Papui Nové Guineji. Mě to zajímalo, a tak nás nějak dala dohromady. To už je tak dlouho, že si to přesně nepamatuju.
Mimochodem doma máte brouků asi třicet tisíc. Co si mám vlastně představit pod pojmem lov brouků?
Lov brouků je absolutní relaxace. Když vyjedete s batohem takhle někam ven, dříve to bývala Čína, tak na všechno tady zapomenete, protože máte najednou jiné starosti. Tam to chodí úplně jinak. Byl to možná největší oddych od toho pracovního běhu. Lov samotný je asi takový mužský atavismus, chlap musí lovit. Já jsem holt nelovil velká zvířata, což bych nedokázal, ale lovil jsem brouky. Ve společnosti broučkařů nebo amatérských entomologů je lékařů relativně dost. To je spolek možná největších psychopatů v republice. Ti lidé se scházejí jednou za půl roku na takovém výměnném dnu. Zrovna před čtrnácti dny jeden proběhl. Sejde se dohromady asi dvě stě lidí a jsou to pořád titíž. A teď jsme na to s jedním kamarádem zrovna koukali, že tam už není nikdo pod čtyřicet let věku. Už to není tak zajímavý koníček. Za komunistů nás podporovali, ale teď si ekologové myslí, že ničíme přírodu. My jsme ale přesně ti, kteří ji ničí nejméně, protože když někde seberete jednoho brouka, tak jich tam dalších sto tisíc zůstane. Navíc imago (dospělec — pozn. red.) žije krátce a jeho jediným smyslem je rozmnožit se. U nás je třeba chráněný roháč, který se vyvíjí čtyři roky ve ztrouchnivělém dřevě. Když jednoho chytíte, tak tam zbydou ještě desetitisíce larev. My přírodě opravdu ublížit nemůžeme, naopak. Teď jsme tedy proháněni, takže dorost není.
V magazínu Víkend, kde máme i téma, které se věnuje medicíně za socialismu u nás, tedy před listopadem 1989. Co považujete za milníky československé medicíny?
Milníků bylo hned několik. Jednak jsme měli nepochybně dobrý transplantační program. Také zrovna neurochirurgie byla na výši, profesor Zdeněk Kunc byl celosvětově velmi respektovaný. Měli jsme kupříkladu velmi dobrou popáleninovou medicínu, v níž působila paní profesorka Radana Königová. Několik pracovišť bylo na velmi dobré úrovni. Svým způsobem to bylo hlavně v 60. letech, transplantologie samozřejmě později, protože do té doby medicína tolik nezávisela na technologiích. Pak se postupně začaly objevovat nové technologie, a na to už komunista neměl peníze. Takže jsme začali opravdu zaostávat a za těch 20 let normalizace jsme možná o 20 let zaostali. Ne že bychom to neuměli, naopak – my jsme si uměli velmi dobře poradit i s tím, co bylo. Díky tomu jsme byli svým způsobem vynalézavější a šikovnější, ale 20 let jsme velmi pečlivě zaostávali. A úplně největším milníkem byl i pro medicínu konec komunismu.
Jak je na tom česká neurochirurgie dnes ve srovnání se světem, kde leží Mekka neurochirurgie?
Mekkou neurochirurgie je bez debat Amerika. Američani jsou nejdál, a sice na univerzitních pracovištích. Takové ty běžné neurochirurgie po městských nemocnicích jsou sice velmi kvalitní, ale není to zdaleka ta úroveň, jakou mají velká univerzitní pracoviště. A my za nimi dnes už nikterak nezaostáváme. Když jsme ze začátku jezdili do Ameriky, tak jsme byli exoti z Východu a oni byli překvapeni, že taky něco víme. Teď už jsme regulérní partneři. A zrovna neurochirurgie u nás, díky tomu, že je ve velkých nemocnicích, které jsou kvalitní, je kvalitní také.
Kdy se dočkáme toho, že se budou pacientům běžně nahrazovat poškozená nervová centra nervy?
Tohle zatím neumíme. Do budoucna by se s tím snad dalo něco dělat, a to formou modulací. Tedy tím, že se někam zavede elektroda a proudem se moduluje funkce nervů. Probíhají klinické pokusy, není jich moc, které začaly u depresí, a docela dobře to fungovalo. Kupodivu sami pacienti to nechtěli. Teď tato metoda asi nejlépe funguje u obsedantně kompulzivních poruch (úzkostné poruchy, pro které jsou charakteristické vtíravé myšlenky — obsese, anebo nutkavá opakující se jednání — kompulze — pozn. red.) nebo u bolesti. Když už je bolest problém, a ne příznak, můžeme použít modulaci, která kupodivu bolest snižuje. Dá se použít i na Parkinsonovu nemoc, ale ta možnost použít modulování nervového systému je mnohem větší. Jde jen o to, najít místa, kam zavádět elektrody.
Dá se vyrobit nějaká umělá protéza nervového systému?
To se také zkouší. Viděl jsem jich plno. Slepý řídí auto a zacouvá do garáže, hluchý slyší pomocí nějakých náhrad, ochrnutý po poranění míchy chodí… Všechny tyto počítačové neuroprotézy jsem viděl, ale vždycky se to objeví jednorázově a nikam dál se to nevyvíjí. Nikde se nedokázalo, že něco z toho by bylo regulérně klinicky použitelné, abychom mohli říct, že máme metodu nebo protézu, se kterou můžeme to a to opravit. Ale určitě je to daleko schůdnější cesta než všechny možné biologické transplantáty, kmenové buňky a podobně.
Ve vaší knížce jsem se dočetl, že zánět mozku po operacích prakticky nehrozí, na rozdíl třeba od operací ortopedických. Čím to je?
Mozek je imunologicky preferován. Je chráněn hematoencefalickou bariérou, což je takový předěl mezi ostatním organismem a nervovým systémem. Tuto bariéru bacily nepřekonají. Zánět mozku je relativně vzácná věc, vyjma klíšťové encefalitidy samozřejmě.
Kniha se jmenuje Mé cesty do hlubin mozku. Zjistil jste na těch cestách, co se ukrývá v jeho hlubinách?
To jsem tedy nezjistil. Mozek je něco tak složitého, že se to ani zjistit nedá.
Kolik si myslíte, že toho víte o mozku z těch sta procent, která se dají zjistit?
To nevím, protože my ani nevíme, co vlastně nevíme. Dá se říci, že my se při operacích pohybujeme jako sloni v porcelánu, a přesto dokážeme udržet lidi ve stavu, ve kterém k nám přijdou, nebo ho dokonce zlepšit. Ale jestli jim třeba někde něco ubereme, nebo přidáme, to nevíme. Funkce mozku jsou totiž dvojího typu. Za prvé fokální, kde máte jasně dáno centrum a jasnou funkci — to je třeba hybnost. Pak jsou ale globální funkce jako vědomí, inteligence, kreativita, emoce, a tam jsme dost vedle. To všechno se nám zatím vymyká. Spíš víme, kde nejsou lokalizovány, než kde jsou.
Překvapilo mě, že si při operacích pouštíte Rammstein nebo AC/DC. Radíte se s ostatními, co budete poslouchat, stejně jako se radíte o průběhu operace?
O tom rozhodují sestry nebo zřízenci – ten, kdo umí ovládat YouTube. Oni vědí, že já v žádném případě nemůžu poslouchat vážnou hudbu, protože nemám sluch. A také vědí, že mám rád rock a metal, od Rolling Stones přes Jethro Tull dále. Občas se zarazím a řeknu, ať tam dají něco jiného, když se mi to nelíbí.
Mimochodem, může hlasitá hudba poškodit mozek?
Já si myslím, že ne. Mozek ji prostě vypne. Když je moc hlasitá hudba, tak ji nejprve slyšíte a za chvíli už ne. Když něco zapáchá, za chvíli ten zápach přestanete vnímat. Mozek to umí vypnout a soustředit se na něco jiného. On neuvěřitelné množství věcí, které dělá, vůbec nepustí do vědomí.
Jste lékař a lékařů se sám bojíte. Máte díky tomu více pochopení pro své pacienty?
Možná že ano, protože já se opravdu bojím. Nenechám si píchnout injekci, k zubaři jsem chodíval s anesteziologem, takže z toho mám děs.
Na první dojem jste chlap od rány. Nebojí se vás pacienti?
Pokud něco umím, tak vysvětlit lidem, co s nimi budeme dělat a proč, aby to bylo srozumitelné. Moc nepoužívám lékařský žargon nebo jak bych to nazval. A když člověk pochopí, jak mu chceme pomoci, jeho strach se vždycky zmenší.
Na vás tahle metoda u doktora nefunguje?
Nefunguje. Zatím jsem naštěstí v období, kdy mám zdraví garantováno. Až přijde první závažná choroba, možná přehodnotím hierarchie a začnu uvažovat o tom, jestli baštit prášky. Zatím je nepotřebuju.
Odmítáte léčit členy své rodiny, protože emoce do medicíny podle vás nepatří. Udělal jste to přesto někdy a léčil jste někoho blízkého?
Ne. Ono je blbé, že já zacházím s trošku vážnějšími chorobami, takže dokud manželka nebude v bezvědomí, tak pro mě není nemocná. Když má nějaké trable, tak jí poradím, na koho se obrátit. To je moje výhoda. Takže zvednu telefon, zavolám a poprosím některého z kolegů. Do nemocí z jiného oboru bych se nepouštěl, protože o nich toho moc nevím.
Je vám 66 let – jste tedy ve věku, kdy v Německu přednostové klinik chodí povinně do důchodu. Kdy půjdete do důchodu?
Já kliniku příští rok předám svému nástupci, u nás platí totéž. Ale to neznamená, že tam nebudu otravovat dál, protože si nedovedu dost dobře představit, co bych dělal doma. Nevím, jak dlouho to půjde. To je otázka. Můj táta to dokázal odhadnout velmi dobře. Skončil, když už cítil, že mu to nejde tak jako dřív, ale ještě to nevidělo jeho okolí. Doufám, že ten moment poznám také. Člověk pak může dělat vědu, může učit, dokud mu to myslí.
VLADIMÍR BENEŠ
*Narodil se 30. července 1953 v Praze.
*V roce 1978 absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni.
*V letech 1978—1997 působil na neurochirurgickém oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, kde byl od roku 1996 přednostou oddělení. Od roku 1997 je přednostou neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze a 1. LF UK.
*Dnes je nejznámějším českým neurochirurgem a v oboru jedním z nejlepších na světě. Několik let byl prezidentem Evropské asociace neurochirurgických společností a dodnes je členem Světové akademie neurochirurgů, kterou tvoří jen osm desítek špičkových lékařů z celé planety. S tituly zní jeho jméno správně prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.
*Jeho armádní hodnost je plukovník.
*Docentem se stal v roce 1993 a profesorem v roce 2002. Od studií má za sebou zhruba osm tisíc operací.
*Jeho otec Vladimír (1921) je jedním ze zakladatelů neurochirurgie u nás, syn Vladimír (1979) pracuje jako neurochirurg v Liberci.
*S manželkou Evou se brali v roce 1976 a má dvě vnučky – Elišku a Zuzanu.
*Jeho největší zálibou je lov brouků.
from Hlavní události - Zprávy Google https://ift.tt/2NZGNxw
via IFTTT
No comments:
Post a Comment